Den čekání na Mahnertovce. Již další den nám Hanka nechce dovolit běhat po kopcích, aby Yveta a Erik o něco nepřišli. Já bych sice nešel (protože nemůžu), ale jako výmluva je to dobré. Takže dohoda je vcelku jasná – bude skanzen, protože bez skanzenu nemůže návštěva Slovenska být. Y. a E. Mahnertů to sice také bude mrzet, ale jinak bychom museli ležet na pokoji. Tentokrát padlo rozhodnutí na Muzeum Slovenskej dediny kousek od Martina na Jahodových polích (několik lesních jahod jsem sice později našel, ale nevím, proč se to tak jmenuje). Skanzen je to pořádný, jestli nám průvodkyně nelhala, tak výměra je 15 ha (ne těch výškových, ale plošných), údajně je tam 150 objektů ke zhlédnutí a z toho je jich prý 22 přístupných zvědavému oku návštěvníka.
Takže jsme zaplatili a vyrazili. Sami s tím, že se sejdeme s paní průvodkyní u kostela v 10:30 hod. Šli jsme určitě tou nejlepší cestou, ale otevřenou chalupu ne a ne najít. Cítíce se podvedeni, chtěli jsme vyvolat mezinárodní konflikt, naštěstí nebylo komu si postěžovat. Když jsme se „dobloudili“ k muzeu Romské historie, konečně Táta našel lidský objekt, který to měl odskákat, ale… chodili jsme zkrátka jiným směrem a to hlavní poznání nás mělo teprve potkat. Takže rychle do kostela, abychom nepropásli začátek prohlídky. Ve zkratce – od této doby se nás ujala průvodkyně a museli jsme si znova projít to, kde už jsme jednou byli, objekty nám otevřela klíčem a mohli jsme se kochat.
Dokonce jsme se i dověděli, proč tomu tak je. Zkrátka jsme nenechaví – 1/3 exponátů se jim prý už ztratila. V kostele se k nám připojil pár Američanů, takže ti angličtiny znalí se jich ujali a pomohli jim v poznání krás místní historie. Táta translejtil o 106 a pustil se i do takových složitanů jako objasnit vznik Cikánů nebo vysvětlit, proč je zrcadlo pověšěno proti dveřím (doma to určitě přerecituje i tobě, jenom si nejsem jist, kolik mu toho ještě zůstane v hlavě, večer to Erikovi vyprávěl už značně zjednodušeně). Nakonec vše dobře dopadlo, mezinárodní konflikt se nekonal a rozešli jsme se v dobrém. Ještě jsme se posilnili v historické krčmě přímo ve skanzenu stylovým menu, Táta koupil Věrce medovinu a pelášili jsme domu (za pomoci Miloše a Luboše), abychom dorazili dříve než Y. a E. Mahnertovi. Dobře to dopadlo, i když sice přijeli o nějakou ½ hodinu dříve, my jsme se tvářili, že tady čekáme od rána. Nastalo velké klábosení, informace obou spřátelených stran létaly jako dělostřelecká kanonáda ve válce. V informacích zajímajících obě strany se pokračovalo v naší domovské hospůdce, potom při vínku a jiných pochutinách doma do pozdní noci. Hlavně se probíral další likvidační pochod, ale to je již jiná kapitola.
Poznámka : ta Věrčina medovina se asi rozbila.
Žádné komentáře:
Okomentovat