Dneska je krásně

Není nad slunečné počasí. Dnes si ho užíváme plnými doušky. Několikalitrovými na metr čtverečný... :)

Děti dostávají vysvědčení

Ráno vstáváme o něco dříve v představě horské túry, to slovo si nemohu odpustit, je správně s čárkovaným „ú“, jenže několikanásobné opakování předpovědi počasí a i déšť v reálu nás donutily změnit na plán „B“ –  návštěvu Harmanecké jaskyně. Jarda dostal přidělené sedadlo u Mahnertových, Erik nastavil cílovou destinaci do navigace a vyrážíme směr Harmanec. Po přistání na parkovišti sledujeme žlutou značku a časový limit 10:00, ale ouha, po několika stovkách metrů zjišťujeme, že cesta do jeskyní je někde jinde a tak se vracíme a po napojení na správný směr měníme i časový cíl na 11:00. Pak už se pěkně potíme po devíti naučných zastaveních do kopce k jeskyním. Kontrolní otázka, víte, k čemu se používal jed z tisu v dobách minulých? Takové a podobné užitečné informace je možné získat cestou vzhůru. Nahoře po krátkém odpočinku vstupujeme do jeskyní vedení mladou slečnou průvodkyní. Erik je jediný z nás vybaven nálepkou „fotografování povoleno“ a tak se zodpovědně ujímá funkce jeskynního dokumentaristy. Jeskyně je velkolepá, výzdoba pěkná a i slečna průvodkyně v průběhu prohlídky ztratila komisní akcent a stala se normální a příjemnou. Takže opouštíme jeskyně s pěkným zážitkem a obohaceni o nové znalosti.

Po dobrém obědě v restauraci Černá ovce na parkovišti pod jeskyněmi, se ještě jdeme podívat na rekonstruovaný plavební kanál na stahování dřeva a malou vodní elektrárnu, kde nám zůstala skrytá cesta vody od turbín zpět do potoka. To si ale necháme napříště, protože začalo pršet a musíme zpátky k autům.

Po návratu do Andrejky jsme postupně všichni zalehli do pelíšků a čekali na konec deště, který se ale pouze na chvilku unavil, takže když jsme vyrazili na prohlídku Blatnice, tak jsme do místní restaurace museli minimálně se schovat před deštěm. Erik ostatně intenzitu deště zdokumentoval a večer poslal i Věrce, aby jí to nebylo líto.

Na samý závěr dnešního dne nutno poznamenat, že to Michaele Jílkové obzvlášť slušelo a debata byla obzvlášť neslušná a nikamnevedoucí…

Jeskyňáři

Ahoj Věrko, zdravíme Tě před vstupem do Harmanecké jaskyne. Všimni si prosím, že ještě nemáme zmrzlý nosy. Večer se pokusíme napsat víc z minulých, ještě slunečnědenních časů.

H+L+E+J+Y+J+A

Hrad Blatnica

Posilněni naší vydatnou posilovací restaurací se nám zazdálo odpoledne jaště mladé a nohy po výstupu na Ostrou málo bolavé. Rozhodujeme se dobýt nádavkem hrad Blatnica. Počasí bylo překrásně slunečné, cesta nedaleká a tak se záhy můžeme naplno kochat překvapivě zachovalým hradem. Moc mu to slušelo. Praotec Táta z jeho vrcholu hned začal kázat něco ve smyslu "vidím zemi překrásnou, kyselým mlékem, panenským olivovým olejem a otrubami oplývající...".

Ostrá jak vápencová břitva

Je středa, počasí slibné. Vyrážíme tedy na nejostřejší možnou místní zteč, vrchol Ostré. Podle mapy jde o krátkou (až ostudně krátkou) procházku dva tři kiláky dolinou a pak kousek do kopečka na vrchol. Zpočátku to i tak vypadá. Míjíme naše oblíbené restaurační zařízení, kde jsme vpravdě za štamgasty, a odbočujeme pěšinou do doliny. První kilometr je v pohodě. Jen si začínáme uvědomovat, že vzduch je nějaký vlhčí. No vlhčí, normální prádelna! A přiznejme si, že cestování do kopce prádelnou má své specifické průvodní jevy. Pot se z nás řinul v potocích ne nepodobných těm bystřinám okolo. Jen pstruhů v nich pravda nebylo...

Pak Ostrá přiostřila. Cesta se zvedla do výše a dechu ubylo. Těžce pokračujeme. Pravé zděšení nastává ve chvíli, když podle GPS zjistíme, že to hle ještě není ona strmá část cesty, jdeme zatím pořád jen procházkovým údolím. Poslední funí Erik s Yvetou, která má chudák nízkokrevnětlaké závratě a výstup je pro ni očistcem. Zoufale vyhlížíme, kde se má pěšina konečně zlomit do strmé části podle mapy. Zlomila se. Spodky i svršky můžeme ždímat, ale pokračujeme zaťatě dál...

Konečně sedlo mezi oběma ostřeostrými vrcholy. Oblékáme na mokrá těla něco proti větru, občerstvujeme se kedlubnou a dalším a rozhlížíme se, jak a kudy dála a co nás ještě čeká. Pěšinka se sice neznámě, ale roztomile vine a to je první náplastí na naše zplavená těla. Pokračujeme...

Přichází vrchol. Ne jako zatím ještě nejvyšší bod hory, ale vrcholné číslo na cestě k němu. Řetězy, průlez skalním oknem, řetězy, škrábání se po skále vzhůru. Adrenalinek. Společnými silami se škrábeme, škrábeme, až se konečně vyškrábeme.

Odměnou vpravdě královskou jsou nám nádherná panoramata. Rozhlížíme se na všechny strany, oddychujeme, rozhlížíme, fotíme...

Jarda pečlivě zkoumá i vrcholovou knížku. Je pořádná, ve velké nerezové schránce. Jak vidno i děvčata kolem se už otřepala z cesty nahoru a vesele pózují fotografům. Pak ještě hledáme místní kešku a Hanka si zapisuje první úspěšný bod. Kousek odtud je ještě jedna krabička, dokonce slovenská historická z roku 2002, ale pro zralé úvaze horských vůdců se vydáváme na druhou stranu, dolů do Blatnické doliny.

Cestička se vine po hřebeni, zde spíše hrebienku, všude plno kytek a dalších výhledů do kraje pod námi. Po deseti minutách cesty za jedním našim zkušeným horským vodičom GPSka ukazuje, že jdeme trochu jinam. Trochu na druhou stranu. K té babičkokešce. No nedá se nic dělat, vracet se nám nechce, cestička tu je, i když tenká, tak pokračujeme.

Sestup je notně klouzací, a cesta moc neubíhá. Metry ke keši ubývají pomalu. Když jich zbývá ještě tak 350, cesta končí. Erik v roli vrcholového družstva míří za krabičkou, ostatní mají pauzičku. Zteč se ale nepovedla. Na létání ze skály nebylo vrcholové družstvo připraveno a tak se vrací a míříme dál dolů do údolí. Pak už jde vše hladce a po překonání poslední překážky v podobě klády přes potok stojíme zas na rovné údolní asfaltce. Míří kam jinam, než do naší milé štamgastovské hospůdky. Zaslouženě si doplňujeme hladinu bryndzohaluškových živin, přidáváme i česnečky s výtečnými kostičkami nasucho upraženého chleba a ti nejnenasytnější z nás i nášup v podobě palačinek s lekvárom, tvarohom a makom.

Skanzen

Den čekání na Mahnertovce. Již další den nám Hanka nechce dovolit běhat po kopcích, aby Yveta a Erik o něco nepřišli. Já bych sice nešel (protože nemůžu), ale jako výmluva je to dobré. Takže dohoda je vcelku jasná – bude skanzen, protože bez skanzenu nemůže návštěva Slovenska být. Y. a E. Mahnertů to sice také bude mrzet, ale jinak bychom museli ležet na pokoji. Tentokrát padlo rozhodnutí na Muzeum Slovenskej dediny kousek od Martina na Jahodových polích (několik lesních jahod jsem sice později našel, ale nevím, proč se to tak jmenuje). Skanzen je to pořádný, jestli nám průvodkyně nelhala, tak výměra je 15 ha (ne těch výškových, ale plošných), údajně je tam 150 objektů ke zhlédnutí a z toho je jich prý 22 přístupných zvědavému oku návštěvníka. 

Takže jsme zaplatili a vyrazili. Sami s tím, že se sejdeme s paní průvodkyní u kostela v 10:30 hod. Šli jsme určitě tou nejlepší cestou, ale otevřenou chalupu ne a ne najít. Cítíce se podvedeni, chtěli jsme vyvolat mezinárodní konflikt, naštěstí nebylo komu si postěžovat. Když jsme se „dobloudili“ k muzeu Romské historie, konečně Táta našel lidský objekt, který to měl odskákat, ale… chodili jsme zkrátka jiným směrem a to hlavní poznání nás mělo teprve potkat. Takže rychle do kostela, abychom nepropásli začátek prohlídky. Ve zkratce – od této doby se nás ujala průvodkyně a museli jsme si znova projít to, kde už jsme jednou byli, objekty nám otevřela klíčem a mohli jsme se kochat. 

Dokonce jsme se i dověděli, proč tomu tak je. Zkrátka jsme nenechaví – 1/3 exponátů se jim prý už ztratila. V kostele se k nám připojil pár Američanů, takže ti angličtiny znalí se jich ujali a pomohli jim v poznání krás místní historie. Táta translejtil o 106 a pustil se i do takových složitanů jako objasnit vznik Cikánů nebo vysvětlit, proč je zrcadlo pověšěno proti dveřím (doma to určitě přerecituje i tobě, jenom si nejsem jist, kolik mu toho ještě zůstane v hlavě, večer to Erikovi vyprávěl už značně zjednodušeně). Nakonec vše dobře dopadlo, mezinárodní konflikt se nekonal a rozešli jsme se v dobrém. Ještě jsme se posilnili v historické krčmě přímo ve skanzenu stylovým menu, Táta koupil Věrce medovinu a pelášili jsme domu (za pomoci Miloše a Luboše), abychom dorazili dříve než Y. a E. Mahnertovi. Dobře to dopadlo, i když sice přijeli o nějakou ½ hodinu dříve, my jsme se tvářili, že tady čekáme od rána. Nastalo velké klábosení, informace obou spřátelených stran létaly jako dělostřelecká kanonáda ve válce. V informacích zajímajících obě strany se pokračovalo v naší domovské hospůdce, potom při vínku a jiných pochutinách doma do pozdní noci. Hlavně se probíral další likvidační pochod, ale to je již jiná kapitola.

Poznámka : ta Věrčina medovina se asi rozbila.

Lietava

Eniky beniky kliky bé…… a Luboš nastavuje navigaci, startuje auto a vyrážíme směr Lietava. Přestože všichni Luboše přemlouváme, aby to zkusil až na vrchol, nedá si říct a parkuje na kraji obce. Vyrážíme směrem k nedaleké zřícenině hradu. Zdáli slyší někteří z nás zvuky řemeslníků zřejmě pracujících na hradě, uši zdevastované hlasitou muzikou ve zvucích neomylně slyší datla. Někteří z nás, ti nejpoetičtější, se těší na setkání s hradními skřítky. Jakmile je hrad na dohled, je jasné, že zvuky s poetikou nemají nic společného. Na hradě skutečně probíhá rekonstrukce. Když jsme se doškrábali na vrchol, narazili jsme ne několik skupinek nadšenců, kteří pracovali na konzervaci díla. Obdivujeme jejich odvahu pohybovat se pod chatrně upevněnými kameny na nepříliš důvěru vzbuzujícím lešení a dáváme se do studia textů, které vyčerpávajícím způsobem přibližují návštěvníkům historii hradu. Spolu se skupinami školáků si procházíme skutečně rozlehlým objektem, kocháme se nádhernými výhledy a vyrážíme na zpáteční cestu k autu. Luboš nastavuje Hričovské podrhradie a jedeme. „Miloš“ se zřejmě zbláznil, protože nás vede cestou, na které i traktoristé úpí. Já tiše lituji auto, Luboš to kupodivu docela slušně zvládá. Po několika kilometrech se dostáváme na silnici a na prožité drama pomalu zapomínáme. Parkujeme v podhradí a kolektivně přijímáme názor, že půjdeme na pivo a o hradu Hričov si necháme vyprávět od místní hospodské. Hospoda je naneštěstí ještě zavřená a tak přemýšlíme, jak strávit zbytek dne. Machourek by nejraději „přikrmil“ odcházející opálení z Řecka, přesto nakonec dochází k výstupu na hrad. Po krátkém, strmém výstupu, při kterém si většina z nás, alespoň co do váhy, spletla čápa s pštrosem, dorážíme na hrad. Hrad, rozlohou nesrovnatelně menší než Lietava, se nám moc líbí a ještě víc než Liatave nám poskytuje nádherné výhledy do okolí. Pak už jen krátký sestup a hurá pozdně odpolední oběd v samoobslužné restauraci. Tam ti, co do kopce byli poslední ukazují, že se s nimi musí počítat, že jsou disciplíny, ve kterých jsou mistry.

Tlstá bola hustá

Po  snídani o vosmej a debatě o Vondráčkovej (jasně že Helenke) naše pětka vyráží  směr Tlstá. Aby byl zaručen zdar výpravy, posilňujeme se  glgem loňskej čučoriedkovice.  Po pár stech metrech  ale zjišťujeme, že  to asi nebude stačit  – píšťalku na medvědy nikdo z nás totiž u sebe nemá. A jak se později podle určitých úkazů, jsou tu.
Pět kilometrů stoupání a převýšení 900 metrů – to je bilance prvních třech hodin. Naštěstí počasí nám přeje – 15 stupňů a pod mrakem – to se dá v pohodě vydržet. Na vrcholku pak zjišťujeme, že mapa nelže – Tlstá je opravdu tlustá. Všichni hned zapíjíme naši kondici a Machourkovo vítězství nad jeho levým kolenem. Vyhlížíme na okolní vrcholky a virtuálně plánujeme, na který z nich se příště vydáme. A pak už se spouštíme lesem do údolí. Všichni po chvíli zjišťujeme, co si cestou nahoru uvědomoval jen Machourek – že i my máme kolena. Konečně ve tři hodiny docházíme k naší již večer před tím odzkoušené hospůdce na okraji Blatnice, kde si dopřáváme polívku, pivo a grog… A je nám bezvadně.
Na základně se pak během následující hodiny ozývá ze všech pokojů trojitá cirkulárka – dřeva je totiž pořád potřeba.
Při českých TV zprávách večeříme ústecké maso, růžové víno a řeckou „ořechovo-zeleninovou“ směs. A do pelechu jdeme nápadně brzy…