Je středa, počasí slibné. Vyrážíme tedy na nejostřejší možnou místní zteč, vrchol Ostré. Podle mapy jde o krátkou (až ostudně krátkou) procházku dva tři kiláky dolinou a pak kousek do kopečka na vrchol. Zpočátku to i tak vypadá. Míjíme naše oblíbené restaurační zařízení, kde jsme vpravdě za štamgasty, a odbočujeme pěšinou do doliny. První kilometr je v pohodě. Jen si začínáme uvědomovat, že vzduch je nějaký vlhčí. No vlhčí, normální prádelna! A přiznejme si, že cestování do kopce prádelnou má své specifické průvodní jevy. Pot se z nás řinul v potocích ne nepodobných těm bystřinám okolo. Jen pstruhů v nich pravda nebylo...
Pak Ostrá přiostřila. Cesta se zvedla do výše a dechu ubylo. Těžce pokračujeme. Pravé zděšení nastává ve chvíli, když podle GPS zjistíme, že to hle ještě není ona strmá část cesty, jdeme zatím pořád jen procházkovým údolím. Poslední funí Erik s Yvetou, která má chudák nízkokrevnětlaké závratě a výstup je pro ni očistcem. Zoufale vyhlížíme, kde se má pěšina konečně zlomit do strmé části podle mapy. Zlomila se. Spodky i svršky můžeme ždímat, ale pokračujeme zaťatě dál...
Konečně sedlo mezi oběma ostřeostrými vrcholy. Oblékáme na mokrá těla něco proti větru, občerstvujeme se kedlubnou a dalším a rozhlížíme se, jak a kudy dála a co nás ještě čeká. Pěšinka se sice neznámě, ale roztomile vine a to je první náplastí na naše zplavená těla. Pokračujeme...
Přichází vrchol. Ne jako zatím ještě nejvyšší bod hory, ale vrcholné číslo na cestě k němu. Řetězy, průlez skalním oknem, řetězy, škrábání se po skále vzhůru. Adrenalinek. Společnými silami se škrábeme, škrábeme, až se konečně vyškrábeme.
Odměnou vpravdě královskou jsou nám nádherná panoramata. Rozhlížíme se na všechny strany, oddychujeme, rozhlížíme, fotíme...
Jarda pečlivě zkoumá i vrcholovou knížku. Je pořádná, ve velké nerezové schránce. Jak vidno i děvčata kolem se už otřepala z cesty nahoru a vesele pózují fotografům. Pak ještě hledáme místní kešku a Hanka si zapisuje první úspěšný bod. Kousek odtud je ještě jedna krabička, dokonce slovenská historická z roku 2002, ale pro zralé úvaze horských vůdců se vydáváme na druhou stranu, dolů do Blatnické doliny.
Cestička se vine po hřebeni, zde spíše hrebienku, všude plno kytek a dalších výhledů do kraje pod námi. Po deseti minutách cesty za jedním našim zkušeným horským vodičom GPSka ukazuje, že jdeme trochu jinam. Trochu na druhou stranu. K té babičkokešce. No nedá se nic dělat, vracet se nám nechce, cestička tu je, i když tenká, tak pokračujeme.
Sestup je notně klouzací, a cesta moc neubíhá. Metry ke keši ubývají pomalu. Když jich zbývá ještě tak 350, cesta končí. Erik v roli vrcholového družstva míří za krabičkou, ostatní mají pauzičku. Zteč se ale nepovedla. Na létání ze skály nebylo vrcholové družstvo připraveno a tak se vrací a míříme dál dolů do údolí. Pak už jde vše hladce a po překonání poslední překážky v podobě klády přes potok stojíme zas na rovné údolní asfaltce. Míří kam jinam, než do naší milé štamgastovské hospůdky. Zaslouženě si doplňujeme hladinu bryndzohaluškových živin, přidáváme i česnečky s výtečnými kostičkami nasucho upraženého chleba a ti nejnenasytnější z nás i nášup v podobě palačinek s lekvárom, tvarohom a makom.
Žádné komentáře:
Okomentovat