Cestou na Brestovou

Kdo se dobře koukal, mohl cestou na Brestovou vidět třeba i toto:

Roháče 2013

Malá ochutnávka z Roháčů 2013:

Červený Kláštor 2012

Když už jsem se naučil dělat ta webová panoramata, přidávám ještě i zpětně jedno z Červeného Kláštora z roku 2012:

P.S. od poslední psankyně

Nemohu si odpustit dopsat jednu povedenou historku na závěr po příjezdu domů. Berte to pánové taktéž jako varování, aby se nestalo náhodou i vám. Přijeli jsme v pořádku v našem obvyklém čase tzn. 20 minut před navigací. A teď pozor, co rozhodně nedělejte jako Erik - u auta si ukládá svojí širokoúhlou úžasnou navigaci do zadní kapsy u kalhot (to ještě samo o sobě by až tak nevadilo), poté vynáší rychlou chůzí do schodů zavazadla a už uhání do oné místnůstky nejmenší v našem bytě, přeci jen, cesta byla dlouhá předlouhá....a tady se to stalo - ona krásná spolehlivá širokoúhlá navigace padá spolehlivě do záchoda - nastává šílený úprk, aby se stihla do 5 vteřin vyndat - do pěti to přece neva... No nic, do teď jí rozkládal na prvočinitele, vysoušel a dával dohromady - je přesně 23:05 - a velká úleva se line naším bytem - funguje.

Takže zase někdy někde příště ahoj...!

Elixír

Všimli jste si, jaký je Táta junák mladistvého vzhledu? I do kopců jde vždycky v čele, vesele nepřerývaně vyprávějíc nejrůznější historky nám ostatním, za ním ztěžka funícím. Co je příčinou onoho rozdílu stavu jeho a našich tělesných schrán? Hlavou nám to vrtalo a vrtalo, až jsme na to konečně přišli... Vždyť on snídá panenský elixír mládí!

Když pak trochu toho elixíru z roztržitosti při odjezdu v lednici zapomněl, uzrál nám v hlavách jasný plán - elixíru ochutnáme a postavy své šmahem do tvarů lepých zformujeme! Aby krásy bylo všem spravedlivě přidáno, rozdělujeme elixír pečlivě na talířků šestero a s nedělním ránem obřad ten hromadně vykonáme. Již po prvním soustu navzájem sobě změny ohledáváme a do poslední kapky pak meducínu zázračnou lačně spolykáme.

Přikládáme fotku před léčbou, ještě s ksichty původními. Bohužel nám pak již nebylo stihnout druhou srovnávací po dramatickém okrášlení poříditi, neb všichni se jen před zrcadly změnou tou bez přestání samolibili...

Poslední pochodovací

Sobotní opět nepříliš prosluněné ráno se se slzou v oku loučíme s velkým Jardou, který už dnes musí odjet domů (celý den zúčastněně monitorujeme jeho dojezd). Po ranní poradě vyrážíme na cestu do Blatnické doliny, na počátku cesty ještě prší, pak už ale vysvitne chvilkama sluníčko a my rozvádíme košatou diskuzi o tom, jestli si Jarda ten déšť skutečně s sebou zavřel do kufru, když mu tak chybí na zahrádce. Kolem jedenácté dorážíme na konec idylické cesty a před námi se tyčí 1268 m vysoký Drieňok, a to je fakt výzva, navíc, když je nahoře keška. Tak si plivneme pod nohy a jdeme, ale ouha, cesta není zrovna ideální – mokré listí, pod ním i na něm spadané stromy, sklon kopce spočítán na 300 promile. Vydrápeme se horko těžko všichni do sedla, chrti vpředu (Luboš s Erikem) nás lákají pěknými slovíčky dál, ale my odoláváme – holky s ochráncem Jardou sestupují do základního tábora, vrcholové družstvo vyráží pokořit Drieňok. Cestou zpět potkáváme místní myslivce, pouštíme se do diskuze, dovídáme se o množství medvědů v místních hvozdech, takže celou cestu zpět těkáme stranou i za sebe s píšťalkou v pohotovosti. Cestu vlastně proběhneme a jdeme „držet místo“ vrcholovému družstvu do hospůdky.

Stihli jsme to včas – v hospodě zapínáme televizi, připravujeme si dlaně a hlasivky na fandění finále Wimbledonu – hrála přeci naše Petra Kvitová. Po zahřátí hráček i nás dobíhají chlapci z vrcholového družstva – akorát na začátek, takže fandíme na celou hospodu v již kompletní sestavě. (Ještě pozn. keška na vrcholu Drieňku byla nalezená vrcholovým družstvem přesně ve 12.40 hod). Finále probíhá podle našich představ, zbytek osazenstva hospůdky se přidává v mohutném fandění k nám. Petra hrála skvěle a my její vítězství slavíme panáky Jaegermeistru. Za prosluněného podvečeru přicházíme do Andrejky, dáme sprchu a ještě vyrážíme na poslední nostalgickou procházku Blatnicí – bylo nám tu skutečně dobře. Večer pak probíhá již klasicky – hodujeme s malou změnou – vyjídáme a vypíjíme všechny zbytky z lednice a vedeme plodnou diskuzi na téma octomilky a otcomilky.

Melodický den

Další nádherný den. Probouzí nás jemná melodie, kterou vyťukávají kapky deště na střechu a střešní okénka. Tímto nádherným probuzením vstáváme plni síly a očekávání do nového dne. Po snídani a jednohlasném rozhodnutí pokračovat ve stávajících aktivitách vyrážíme na túru Gaderskou dolinou. Krásné počasí nás vyprovokovalo k překonání rekordu, takže ukrajujeme 16 km čisté, omyté trasy, která nepráší a svědčí tak našim plicním sklípkům. Za nádherných melodií chorálů, které vyluzují kapky deště na deštníky pokračujeme v chůzi za družného hovoru a sdělování prožitých zážitků z omytých scenérií kolem nás. Plni nádherných a povznášejících zážitků se na konci údolí, které se začíná mírně zvedat, otáčíme a pro lepší fixaci prožitých zážitků se vracíme stejnou cestou zpět. Tak dorážíme do naší domovské hospůdky, kde završujeme bohatými prožitky přecpaný den lukulskými hody s třešničkou na dortu – světlou a tmavou Marlenkou, nebo tmavou a světlou Marlenkou, terminologie nebyla doteď dotažena.

Kvečeru se vracíme do nechutně suché chalupy, den zakončujeme stejně suchým vínem a doufáme, že příští den bude stejně krásný a melodický.

Dneska je krásně

Není nad slunečné počasí. Dnes si ho užíváme plnými doušky. Několikalitrovými na metr čtverečný... :)

Děti dostávají vysvědčení

Ráno vstáváme o něco dříve v představě horské túry, to slovo si nemohu odpustit, je správně s čárkovaným „ú“, jenže několikanásobné opakování předpovědi počasí a i déšť v reálu nás donutily změnit na plán „B“ –  návštěvu Harmanecké jaskyně. Jarda dostal přidělené sedadlo u Mahnertových, Erik nastavil cílovou destinaci do navigace a vyrážíme směr Harmanec. Po přistání na parkovišti sledujeme žlutou značku a časový limit 10:00, ale ouha, po několika stovkách metrů zjišťujeme, že cesta do jeskyní je někde jinde a tak se vracíme a po napojení na správný směr měníme i časový cíl na 11:00. Pak už se pěkně potíme po devíti naučných zastaveních do kopce k jeskyním. Kontrolní otázka, víte, k čemu se používal jed z tisu v dobách minulých? Takové a podobné užitečné informace je možné získat cestou vzhůru. Nahoře po krátkém odpočinku vstupujeme do jeskyní vedení mladou slečnou průvodkyní. Erik je jediný z nás vybaven nálepkou „fotografování povoleno“ a tak se zodpovědně ujímá funkce jeskynního dokumentaristy. Jeskyně je velkolepá, výzdoba pěkná a i slečna průvodkyně v průběhu prohlídky ztratila komisní akcent a stala se normální a příjemnou. Takže opouštíme jeskyně s pěkným zážitkem a obohaceni o nové znalosti.

Po dobrém obědě v restauraci Černá ovce na parkovišti pod jeskyněmi, se ještě jdeme podívat na rekonstruovaný plavební kanál na stahování dřeva a malou vodní elektrárnu, kde nám zůstala skrytá cesta vody od turbín zpět do potoka. To si ale necháme napříště, protože začalo pršet a musíme zpátky k autům.

Po návratu do Andrejky jsme postupně všichni zalehli do pelíšků a čekali na konec deště, který se ale pouze na chvilku unavil, takže když jsme vyrazili na prohlídku Blatnice, tak jsme do místní restaurace museli minimálně se schovat před deštěm. Erik ostatně intenzitu deště zdokumentoval a večer poslal i Věrce, aby jí to nebylo líto.

Na samý závěr dnešního dne nutno poznamenat, že to Michaele Jílkové obzvlášť slušelo a debata byla obzvlášť neslušná a nikamnevedoucí…

Jeskyňáři

Ahoj Věrko, zdravíme Tě před vstupem do Harmanecké jaskyne. Všimni si prosím, že ještě nemáme zmrzlý nosy. Večer se pokusíme napsat víc z minulých, ještě slunečnědenních časů.

H+L+E+J+Y+J+A